Koronavirus dosáhl úrovně pandemie a již několik týdnů sužuje celý svět. V některých částech světa mají to nejhorší snad za sebou, zatímco jinde virus teprve probublává na povrch. V tomto článku nechci věnovat pozornost samotnému viru, ani polemizovat nad dopady, jaké bude mít jeho výskyt na naše životy. Nechci se zabývat politikou a nechci hodnotit jednotlivá rozhodnutí vlád. Internet je plný komplexního obsahu, kde si každý zvědavý člověk může udělat svůj vlastní obrázek. Cílem níže psaného textu je apel na člověka, jako jednotlivce, který je natolik zaslepený standardem, ve kterém žije, že si i něco takového jako koronavirus bere osobně.

V Číně mají Koronavirus

Na začátku všeho jsme měli možnost číst o problémech druhých, kteří byli navíc dostatečně vzdálení. Vzhledem k vzdálenosti jsme si většinou říkali, že jsou to chudáci, ale že nás se to netýká. „Vždyť, je to na druhé straně světa“, řekl si Tonda, který druhého dne odletěl do Brazílie na dovču. Relokace Praha – Rio mu trvala zhruba patnáct hodin. Klasika, dělá to tak několikrát do roka, nic výjimečného. Vlastnost, kterou s Tondou dneska sdílíme skoro všichni. Jsme volní a svobodní jako ptáci. Jeden den tady, druhý den tam… Ale Čína je daleko, to se nás netýká.

V Číně zavírají města, média mají žně. Lidi to hltají jak bonbóny. Je to něco nového. Netvrdím, že někomu přejí zlé, ale svým způsobem je baví tu nevšední situaci sledovat. Jsou zvědaví. Proč jinak by to tak horlivě konzumovali? Strach? Néé. Ten přece mít nemohou. Nebudou ho mít ani až to bude u jejich hranic.

Koronavirus dorazil na starý kontinent

A je to za dveřmi. Jenomže tady jsme v Evropě, tady děláme věci jinak. Jsme centrum pokroku. Business, tech, turismus, dovolené, pohoda. Kdy naposledy nám do toho pořádku někdo reálně hodil vidle? Jo, jasně, stěžujeme si rádi a všechno je hrozný problém, jenomže ve skrytu všichni moc dobře víme, že není. Dovolené pokračují, lyžovačky, služebky, plánování dalších. Nás se to netýká. A kdyby náhodou mělo, tak co, jsme mladí, silní, nesmrtelní. Jeden den tady, druhý tam.

Itálie, jako příklad, jaké to je, když se to nezvládne

Hmm, nic moc, chudáci. Tak si holt dáme na horách majzla. Přece to nezrušíme, těšili jsme se.

Reakce ČR a ostatních států na koronavirus

Tak tohle už si nejde brát jinak než osobně. Měsíc dopředu plánovaná dovolená a teď abychom se vrátili o 3 dny dřív, jinak skončíme na 14 dní v karanténě?! FUUUU!

Po osmé nemůžeme do hospody? To je jako za komárů! Mejdan na protest u nás doma. FUUUU!

Zavřené kluby, restaurace a a sportoviště? A ty jsi kdo, že mě budeš najednou takhle omezovat. FUUUU!

Takže už nemůžu nic, ale abych chodil do práce, to by se vám líbilo co? FUUUU!

Kdo zákony lépe obejde, vyhrává

Nebo ne? Upřímně je pro mě nepochopitelné, jak si může někdo tato omezení vzít osobně. Chápu, že jsou s tím často svázané dost negativní konsekvence. V některých případech ekonomicky zdrcující. Ale v 99% případů, se kterými jsem se setkal, jde jen o nafouklé ego, které si někdo dovolil omezit. A hádej co… oni to neudělali jen tak ze sportu… Proto, že můžou…

Představ si situaci, že jsi nakažený. Čtrnáct dní o tom ani nevíš. Jsi přece silný jedinec, ještě před týdnem si to dokazoval carvovým obloukem v Rakousku. Ignoruješ všechny restrikce, protože tobě nikdo nic nakazovat nebude. Pak se to provalí, ty si 14 dní poležíš a odměníš se statusem, jak se o tebe koronavirus rozsekal.

Gratuluju. Co ale možná netušíš, je šance, že tvá virová větev prorostla 200 lidí. Pár z nich si nejspíš nepřímo zabil. Stále pohoda?

Jenom do práce a zpět

Zní to na prd co… Už někdy v době Neolitické revoluce jsme se odsoudili k tomu, že jsme svou soběstačnost vyměnili za populační boom. To vedlo k mnoha věcem, které formují systém, ve kterém dnes žijeme. Tobě se to nelíbí, mně se to nelíbí, ale momentálně nemáme nic lepšího, co by dokázalo udržet naživu tolik lidí najednou. Nechceš pracovat, když nemůžeš večer do hospody? Tak si představ co by se stalo, kdyby si to řekl každý. Za týden bys vyměnil svůj jablečný telefon za prkno s hřebíkem a vyrazil do ulic.

Závěr

Koronavirus není něčím fatálním. Je to těžké období, které budeme nějaký čas cítit, ale rozhodně to není něco, co nejde v klidu zvládnout. Bylo by super, kdyby si lidé díky tomu konečně uvědomili křehkost stability, ve které žijí, přehodnotili některé své hodnoty a přestali být slepí vůči mnoha problémům okolo nich. Neříkám bojte se, ale vnímejte.

A prosím, nekritizujte na prázdno. Kritika pozbývá smyslu, pokud není nabídnuto alternativní řešení. Na závěr vkládám svůj oblíbený citát od Danteho, který se k současné situaci docela hodí.

Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu.

— Dante Alighieri, Božská komedie

Nepřidělávejme práci lidem z oblasti zdravotnictví, kteří už tak nevědí, kam dřív skočit. To jak těžké a dlouhé období to bude, je na každém z nás. Buďme zodpovědní a veďme k zodpovědnosti i své okolí. Každého zmařeného života hloupou nedbalostí je škoda!