Když s někým nesouhlasíš, neznamená to, že ho musíš hned urážet. Vlastně by to mělo být úplně naopak. Když si čas od času scrolluju přes komentáře na sociálních sítích, říkám si, jak špatně je využívána jedna z jejich největších sil. Vzájemná komunikace. Nejvíce co říct mají ti nejméně informovaní. Bohužel. Nicméně, tak tomu bylo vždy. Na straně druhé jsou ti „rádoby inteligentní“, kteří to musí za pár lajků těm méně informovaným hned a za každou cenu vytmavit. A to je teprve jízda, čeho jsou tihle borci schopní. Netvrdím, že je takový každý, ale málo jich není. Čeho chceme v internetových diskusích vlastně dosáhnout? Čeho bychom se naopak měli snažit dosáhnout? Je lepší vůbec se nezapojovat?

Příklad pro naší úvahu


Pro lepší představivost a uvažování o tématu uvedu konkrétní příklad, který se mi nedávno stal. Jména a osobní informaci si vymyslím, ať je v tom určitá anonymita.
Jarmila je 30-ti letá matka samoživitelka. Má dvě děti, žije na vesnici a s penězi to má jen tak tak. Od svých rodičů, kteří to nejspíš neměli moc lehké, je zvyklá nadávat a vinit ze svých neúspěchů všechny ostatní. No a jednoho dne si našla cestu na profil bývalého kandidáta na prezidenta a současného senátora, Jiřího Drahoše. Ten se totiž nedávno účastnil demonstrací proti Benešové. No a to se Jarmile nelíbilo. Tak mu pěkně od plic napsala, co si o něm myslí, že se účastní demonstrací a vlastně co si myslí obecně o všech ostatních demonstrantech (nehledě na předmět demonstrace).


Tak to by bylo za Jarmilu. Jsme na tahu „inteligentní části národa“. Jak k tomu přistoupíme? Věřím, že máte představu, co dostala tahle mamina, co je na všechno sama, za nadílku. Za svůj nesouhlas a omezený nadhled. Paní se o sobě dozvěděla spoustu věcí. Někteří dokonce prolistovali její profil, aby se mohli strefit zejména bolestivě. Lajky se sypaly a my vyhráli na plné čáře. Nebo ne?

Čeho chceme dosáhnout


Píšu chceme, ať jsme v tom společně, jako tenkrát mušketýři od Dumase. Pravdou ale je, že já osobně se nikdy do žádných horkých témat nezapojuji. Pojďme se ale pustit do této úvahy otevření. Možná tento můj postoj na konci několik z nás přehodnotí.
Kdyby byl naším hlavním cílem co nejvyšší počet lajků, byli bychom nejspíše ztraceni. Já ale nevěřím, že tomu tak je. Podle mě jsme jen horké hlavy, plné nespokojenosti a toto je náš upouštěcí ventil. Pojďme se ale na chvíli zastavit a zamyslet. Jarmila je matka. Jarmila má právo volit. Jarmila může mít okolo sebe množinu lidí, na které má vliv a každý z nich může být zase součástí dalších množin. Opravdu je chceme nadobro odpojit? Stojí za to ten skvělej fórek, kterej tě zrovna napadl a ty sis ho nemohl/a odpustit? Za těch pár lajků?

Čeho bychom měli chtít dosáhnout


Co kdybychom se k tomu postavili jinak. Co kdybychom na ten flusanec zareagovali ohleduplně. S jistou dávkou inteligence a pochopení. Pokusit se ty lidi nezavřít, ale otočit. Dát jim podnět k zamyšlení. Zasít semínko, které může dříve nebo později znamenat otočení jejich názoru o 180 stupňů. Nebyl by to lepší výsledek? V případě politických otázek – pro naší zemi. V případě ekologických – pro náš svět. Atp.


Co třeba něco jako: „Jarmilo, docela Vás chápu. Novináři o demonstracích teď moc rádi píší a na nás všechny to pak působí, že demonstranti nemají nic jiného na práci, že?! Zkuste se na to ale podívat z trochu jiného úhlu. Podívejte se třeba na to, jak zásadní změny pro naši zemi demonstrace přinesly v minulosti. Kde bychom bez nich byli. Máte krásné dcerky a já jsem přesvědčený, že pro ně chcete v budoucnu jen to nejlepší. Vezměte to v potaz a zkuste pana Drahoše i ostatní pochopit.“


Schválně trochu přeháním, aby byl vidět ten kontrast.
Tahle scénka skutečně nastala. Z lítosti k paní jsem se tam takhle vyjádřil. A víte co? Napsala mi, že mám asi pravdu a poděkovala. Ta, kteorou moji vrstevníci srovnávali s dobytkem. A ve výsledku jsem tam vlastně posbíral mnohem víc lajků, než ten nejrafinovanější vtipálek.

Je lepší se vůbec nezapojovat?


To mě vede k zásadní otázce – je lepší se do internetových diskusí vůbec nepouštět? Jednodušší určitě. Není to ale i svým způsobem sobecké? Všichni chceme změnu k lepšímu, ale zůstáváme nečinní. Tohle je přitom tak jednoduchý způsob, jak nějakou změnu učinit. Změnu v konkrétních lidech. Zastavit rozevírání pomyslných nůžek, které od sebe opačně názorové tábory oddalují až za hranice nesnášenlivosti. Přeháním? Možná že jo. Nicméně každý, kdo se do komentářů na facebooku někdy pořádně začetl, ví, o čem mluvím.


V žádném případě si nemyslím, že je dobré diskutovat a hrát nějaké argumentační přestřelky. I když to je něco, co mě osobně baví, mám svůj čas rád a takhle ho trávit nechci. Vystřelit ale jednu odpověď, která neuráží a má hlavu i patu… To je otázka dvou minut. A při pohledu na naprostou dominanci negativních lidí si začínám myslet, že by to měla být naše povinnost. Nás, kteří jsme toho schopni. Co si o tom myslíš ty?