Sahara v jiho-východním Maroku, druhý a třetí den výletu. Dosáhli jsme našeho cíle, zažili písečnou bouři, i naprosté ticho a tmu Sahary. Pokud jsi nečetl/a díl předchozí, můžeš na něj přistoupit kliknutím zde.

Ráno jsem si dopřál trochu jógy na střeše riádu. Za doprovodu šumu vysychající říčky, z obou stran obklopený 500 metrovou skálou. Poté jsme navštivili Todgha Gorge, kde nám byla představena rodina Berberů, se kterou jsme nad mátovým čajem rozmlouvali o jejich historii a současném životě. Následně nám chlapík přinesl asi tunu ručně tkaných koberců a trval na tom, ať si jich každý pár odkoupíme. Cena byla opravdu skvělá, cca 100 euro za kus. Nicméně když jedete na 3 denní trip s jednima trenýrkami, abyste ušetřili místo, koberec pět na pět do plánu prostě nezapadá. Leda že by létal a byl klimatizovaný.

Sahara v celé své kráse

Když jsem poprvé z dálky uviděl, jak se před námi rozprostírá Sahara (Merzouga), neubránil jsem se úsměvu. Výška písečných dun a barva písku mě opravdu ohromily. Naše pětičlenná partička dostala za průvodce berberského nomáda, kterého nebylo těžké od pohledu odhadnout. Voda je pro něj sprosté slovo, místo krve má písek a baští jenom škorpiony, které chytá holýma rukama. Sympatický chlapík. Na velbloudech jsme vyjeli na nejvyšší dunu a čekali jsme na západ slunce. Kvůli velké oblačnosti jsme si od toho moc neslibovali.

S klukama jsme seděli na duně, pokuřovali a vtipkovali o Italech, zatímco náš ochránce spal opodál. Asi po 30 minutách se probudil, vrazil prst do písku a oznámil “Not good.. Yalaa yalaa. Must go.” No tak jsme koukli jeho směrem a zjistili, že vesnice, ze které jsme vyjeli, tak nějak zmizela a nás místo slunečních paprsků čeká poletující písek.

Chlapík nám uvázal z našich šál kukly se škvírou na malíček, pod kterýma jsme měli ještě brýle. Naskočili jsme zpátky na hřbety našich ochotných, hrbatých přátel a vyrazili na cestu ke kempu. Troufnu si tvrdit, že písečná bouře byla mnohem zajímavějším zážitkem, než západ slunce. Sahara ukázala svou pravou tvář a i když to bolelo, oslepovalo, ohlušovalo a skřípalo mezi zubama, bylo to úžasné.

Tak rychlý nástup větru jsem ještě zdaleka nezažil. Bylo úžasné pozorovat, jak ten mrak prachu přichází a polyká jednu dunu za druhou. Vidět bylo zhruba na deset metrů a písek v prohlubních vytvářel jakási malá tornáda. Vítr byl tak silný, že kamarádovi vyvlekl z batohu osušku a odnesl jí vzduchem do neznáma.

Stanový kemp

Když jsme konečně dorazili do místa kempu, bouře ještě zuřila. Chlapík hodil na zem deku a začal hromovým hlasem přeřvávat bouři. “Come here. Come! Come! Yala, yala!” Tak jsme tam zaklekli do kruhové formace tvářemi k sobě, v očekávání, že jde o nomádí techniku nezbytnou pro přežití. Oči, uši, pusa i nos byly tou dobou plné písku a my byli poslední, kdo dorazili ke kempu. V tom borec začal z vaku vytahovat krámy a vyvolávat u toho jejich ceny. Na ty měl docela jednoduchý algoritmus. Cena za podobnou cetku na náměstí, která je však v lepším stavu, krát deset.

Když jsem pochopil, že mí kamarádi raději poskytnou pevný základ nové duně, než aby pustili chlup, obětoval jsem se pro tým. Koupil jsem ti velblouda Ani. Ustájím ho zatím v ložnici, ať tam mám alespoň nějakou společnost. :))

Kemp byl útulný a pohodlný. Bouře pár desítek minut po příjezdu ustala a my si mohli dopřát Tajine s pískem a pitou. Pak jsme rozdělali oheň a za doprovodu místní kapely hulákaly berberské hity. S kámošema jsme se pak odpojili a šli daleko od všeho světla a hluku. Lehli jsme si na dunu a pozorovali hvězdy. Úžasný moment. V pět ráno jsme “pozorovali” východ slunce, který se odehrával za mrakem. Pak už nás čekal jen hřeb našeho putování, 13ti hodinová cesta z Alžírské hranice do Marrákeše.

Závěr výletu

Ještě jsem zapomněl zmínit zásadní věc a to fakt, že náš šofér je nejspíš nejpopulárnější chlapík v severní africe. Telefonoval celou cestu a protože měl stažené okno (Auto v plamenech, díl č. 2), musel dost řvát, aby ho jeho parťáci slyšeli. Řval tak nahlas, že možná vlastně ani netelefonoval, když nad tím zpětně přemýšlím. Akustika je v Atlasu prvotřídní. Snad někde na protější straně kaňonu nezpůsobyl větší sesuv kamení.

Dali jsme dohromady fantastickou partu kluků a holek ze všech koutů světa (Itálie, Španělsko, Mexiko, Brazílie, Austrálie, Nový Zéland, Anglie, Čína, Kongo), dokonale jsme si sedli a kromě úžasné krajiny si tak užili i hromadu srandy. Udělat kolečko Sahara – Marrákeš bylo mé nejlepší rozhodnutí a doporučil bych ho všem.